Úplné zatmění Slunce ve Španělsku 12.08.2026

O cestě za zatměním Slunce ve Španělsku jsem uvažoval dlouho. Byla to jedinečná šance, protože u nás bude úplné zatmění až v r. 2135 a další bližší než to ve Španělsku až v r. 2081, kdy bude pás totality procházet jižním Německem a Rakouskem. Dlouho jsem ale nevěděl, jaký zvolit dopravní prostředek. Vlastně byly tři možnosti. Samozřejmě se nejvíc nabízelo letadlo, protože už je to celkem daleko, ale když jsem si vzpomněl na svůj zatím jediný let do Černé hory, vůbec se mi do toho nechtělo. Pak Martin Gembec z liberecké iQLANDIE "vypsal" autobusový zájezd. Ale to mi taky přišlo dost šílené, protože do Španělska je to cesta na dva dny tam a na dva zpátky. Nejvíc jsem tak uvažoval o autě. Ale sám bych se do toho nepustil, proto jsem zkoušel hledat někoho, kdo by jel se mnou. Bohužel neúspěšně. Takže na poslední chvíli (15. 7.) jsem se rozhodl napsat Martinovi, jestli nemá náhodou ještě místo, ač jsem předpokládal, že už píšu pozdě. K mému překvapení mi napsal, že má poslední volné místo a o mém osudu tak bylo rozhodnuto.

Začaly tak přípravy na cestu. Největší dilema bylo, jaký teleobjektiv si vzít s sebou na detail slunce. Nabízel se samozřejmě ten nejdelší, co mám, tedy 100-400mm (po přepočtu na FF 200-800mm), se kterým běžně fotím Měsíc a je to hodně slušný objektiv. Ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl nebrat s sebou montáž, padla nakonec volba na objektiv 40-150mm/f2,8 s telekonvertorem MC-14, což mělo hned několik výhod. Objektiv i s konvertorem je menší, lehčí, ale hlavně ostřejší, světelnější, a nejdelší použitelný čas tak, aby nebyl znatelný pohyb Slunce (resp. Země) byla 1 vteřina. U ohniska 800mm by to muselo být jen 0,5 s, a to hraje docela velkou roli, když pak chce člověk skládat HDR obraz z různých expozic tak, aby vynikla sluneční korona.

Nakonec jsem si vzal všechny tři své foťáky Olympus včele s OM-1 a k tomu pět objektivů, kdy kromě 40-150 jsem bral ještě univerzální širokáč 12-40/f2,8, na který jsem nafotil většinu fotek z cesty, a pak Panasonic 9mm/f1,7, se kterým jsem fotil perseidy. Dále jsem měl objektiv 45mm/f 1,2, který jsem ale nepoužil a 4 mm f/2,8 Fisheye (7ARTISANS), který jsem použil jako celooblohovku na Perseidy.

Odjížděli jsme v neděli 9. srpna. Bylo nás celkem 36 a dva řidiči. Loučení s rodinou bylo těžké, takže první půlku cesty jsem z toho byl docela rozhozený. Náš tří a půlletý letý syn to asi nesl líp než já.

Po menších nepříjemnostech, kdy jsme zjistili, že domluvení autobusáci si spletli termín a zapsali si ho až na září, jsme nakonec s asi dvouhodinovým zpožděním vyrazili, a přes Prahu a Plzeň zamířili přes hranice směr Francie, Toulouse. 

Tam jsme následující den dopoledne měli v plánu navštívit Cité de l'Espace, což je jedno z nejvýznamnějších evropských center věnovaných vesmíru a astronomii, kde mají třeba 52 metrů vysokou maketu rakety Ariane 5, nebo třeba model sovětské vesmírné stanice Mir či lunární modul. Po prohlídce jsme zamířili do centra města na místní pamětihodnosti a v 17 hod proběhla plánovaná prohlídka v místní hvězdárně včele s úžasným starým dalekohledem o průměru 83 cm.

Následoval už odjezd směr Španělsko. Do místa ubytování (městečko Manzanares el Real severně od Madridu) jsme dorazili v 6:30 ráno. Ještě jsme stihli východ Slunce u přilehlého jezera a pak už jsme se ubytovali v našem hostelu. Měli jsme volný den, takže jsme dospávali a pak se připravovali na den D.

Ten nastal 12. srpna. Ráno jsme posnídali toust s marmeládou a pak už následovalo balení techniky a všech potřebných věcí. V 11 hod už jsme odjížděli na vybranou lokalitu. Nakonec se zvolila varianta dle počasí na jistotu, a tak jsme mířili na sever k městečku Lerma.

Cca ve 14 hod jsme dorazili na vytipované místo. Zastavili jsme u jedné odbočky a šli se podívat, jestli to bude vhodné na pozorování a focení. Bohužel směrem na západ nebyl ideální výhled, proto jsme popojeli ještě o kus dál, kdy vedoucí zájezdu po provedeném průzkumu ohlásili, že tady je to skvělé a můžeme začít vykládat.

Před námi bylo posekané pole s obilím, pak následoval remízek se stromy a pod ním se odkryla hezká pláň s výhledem na západ. Začali jsme vykládat techniku a každý si hledal své místo tak, aby nepřekážel ostatním. Někteří se vydali ještě o kus dál k druhému remízku a většina z nich tam zůstala. Když jsem se tam zašel podívat, pochopil jsem, proč. To bylo to dokonalé místo, které jsme hledali. Před námi bylo pole se slunečnicemi, pak fotogenická řada stromů a za ní další zvlněné pole a za nimi malá vesnička. Skvělé místo pro zachycení širokoúhlé fotky zatmění s krajinou.

Dotáhl jsem tam tak své věci a většina z nás nakonec zakotvila zde. Mělo to i tu velkou výhodu, že nás skoro celou dobu kryl malý lesík, takže jsme mohli celou dobu do začátku zatmění strávit ve stínu, což v těch 35 stupních bylo fajn.

Vše tak proběhlo bez problémů, bez kolon, počasí bez mráčku, dokonalé místo v krajině, teď už jen zbývalo připravit techniku, čekat a využít tyto dokonalé podmínky.

Připravil jsem si velký stativ, foťák s teleobjektivem jsem zatím nechal ve stínu, a na druhý ministativ jsem dal druhý foťák se širokáčem 12-40/f2,8 a zkoušel hledat vhodnou kompozici. Nakonec jsem si vybral místo, kam stativ umístím (na kamenné pole), ale zatím jsem ho taky nechával ve stínu. Něco jsem pojedl a pak jsem si lehl do stínu a odpočíval.

Čas ale celkem rychle utíkal a blížil se začátek částečného zatmění. To nastalo cca v 19:34. Postupně jsem fotil, jak se stále více a více Měsíc zakrojuje do Slunce.

Jak se blížil čas úplného zatmění, nervozita stoupala. A pak to přišlo. Měl jsem sice nastavený přesný čas na mých digitálkách Casio, ale nakonec jsem to nepotřeboval, protože Martin nás instruoval a řekl nám, kdy sundat filtr – tedy pár vteřin před úplným zatměním tak, aby se daly vyfotit Bailyho perly a diamantový prsten.

Jakmile řekl: "ještě je to dost silný, ale už si sundejte filtry," rychle jsem ho odšrouboval, položil na kufr, který jsem měl na zemi vedle stativu, a rychle začal přes dálkovou spoušť fotit přednastavenou sekvenci. Měl jsem v plánu vyfotit tři sekvence (bracketing po 5EV) s různými hodnotami, abych měl co nejširší expoziční "vějíř" – od 1/2000s po 1s. Musel jsem tak dvakrát kolečkem na foťáku změnit výchozí hodnotu. Ale to jsem měl nacvičené a zvládl to myslím tak do deseti vteřin. Pak jsem vrátil hodnotu na nějaký střed, vzal jsem si do ruky triedr a začal se kochat tou nádherou vlastníma očima. Pohled to byl neskutečný. Obrovská protuberance na levé straně byla očima ještě výraznější a sytější, než je vidět na fotkách. V jedné ruce jsem tak držel dalekohled a druhou mezitím přes dálkovou spoušť fotil jako o život a občas změnil výchozí hodnotu expozičního času na foťáku. Vyfotil jsem tak hromadu fotek a navíc jsem si ten úžasný úkaz vychutnával na vlastní oči v dalekohledu.

Na našem stanovišti trvalo úplné zatmění od 20:29:04 do 20:30:49 a trvalo tedy 1 minutu a 44,6 s. Kupodivu mi to nepřišlo až tak krátké, jak jsem si myslel, a opravdu jsem si to užil. Jediné, co mě mrzí je, že jsem se více nedíval jen tak očima bez dalekohledu na stín, který putoval krajinou.

Ale je to opravdu magické, jak se na necelé dvě minuty setmí a pak se zase rozední.

Martin už viděl čtvrté zatmění na jasné obloze, ale byl taky úplně nadšený a říkal, že to bylo možná vůbec to nejlepší, jaké viděl, protože tady, jak bylo nízko nad obzorem, to mělo s tou krajinou obrovské kouzlo.

Taky bylo fajn, že jsem byl s největší skupinou, takže jsme to prožívali společně, přičemž tedy někteří mladíci dosti horlivě, ale i to přispělo k neopakovatelné atmosféře, kterou pak na kameru zachytil Honza Tichý a udělal z toho skvělé video, které ukazuje, jak jsme to prožívali:

https://www.youtube.com/watch?v=e5S10O2mnxk

Všichni, kdo už to viděli, to popisovali jako něco neskutečného, ale netušil jsem, že to bude až tak intenzivní. Ještě dlouho jsem byl v tranzu z té krásy a ještě teď, týden po zatmění, když píšu tyto řádky, jsem duchem stále ve Španělsku.

To ale nebyl konec. Následoval krásný západ Slunce, a tím, že západ byl ve 21:20 a zatmění mělo skončit až ve 21:22, stále jsme sluneční kotouč viděli s malým "výkusem" a i tyto fotky západu jsou hodně zajímavé. Navíc díky slabému kouři z požárů nebo saharského písku bylo Slunce téměř rudé.

Ale ani to nebyl konec. Na místě jsme zůstali i po setmění, jelikož tuto noc ještě k tomu všemu vrcholil meteorický roj Perseidů. Jen jsme tak vyměnili foťáky, resp. objektivy za širokoúhlé, nastavili sekvenční snímání a kochali se další nebeskou nádherou. Mezi 23 hod a půlnocí jsme viděli asi 5 nebo 6 velkých táhlých meteorů a byla to úžasná podívaná. Jeden se mi dokonce podařilo zachytit na "celooblohový" objektiv. Pak jsem fotil mléčnou dráhu se stromy v popředí a doufal, že mi tam nějaká perseida ještě proletí, ale to se bohužel nestalo. Člověk nemůže chtít všechno.

Kolem půl jedné jsme vyráželi zpět autobusem na hostel, plní dojmů a zážitků. V autobuse jsem procházel nafocená data a nemohl jsem věřit vlastním očím. Splnilo se mi to, co jsem si vysnil. Užil jsem si zatmění Slunce vizuálně a povedly se i pěkné fotky.

Cesta nazpět byla opět dlouhá. Odjížděli jsme v 18 hod následující den po zatmění. Tentokrát jsme měli zastávku v Nice, kde jsme taktéž navštívili místní hvězdárnu s největším dalekohledem o průměru 76 cm a ohniskovou vzdáleností 17,89 metru – tedy délka tubusu byla 18 metrů. Pak následovala prohlídka města, případně koupání v moři na Azurovém pobřeží - na to mi už bohužel nezbyl čas.

Navečer jsme už odjížděli přes Itálii a Rakousko zpátky domů. Hranice jsme překročili v ranních hodinách a cca ve 13:30 už autobus parkoval zpátky v Liberci u iQLANDIE. Přivítala mě rodina a já byl po dlouhé cestě rád, že jsem doma.

Na tuhle Cestu za Zatměním budu ještě dlouho vzpomínat. Sice jsme většinu času strávili v autobuse (najeli jsme přes 5500 km), ale stálo to za to. A příští rok to bude opět velké pokušení, protože bude zase úplné zatmění Slunce, viditelné na jihu Španělska, ale zejména v severní Africe, a hlavně bude trvat 5 - 6 minut! A jak se říká, kdo to viděl jednou, chce to vidět znovu. Tak se nechám překvapit, co se stane. Ale i kdybych to už nikdy neviděl, sen mám splněný a ty zážitky už mi nikdo nevezme! 

A teď už pár fotek:

Tuto sérii jsem měl hotovou - upravenou celkem rychle, ale pak jsem si začal hrát a zkoušel HDR. To už bylo složitější. Moc jsem nevěděl, jak na to a koukal na různá videa na youtube, abych se inspiroval.  Nakonec jsem udělal "stack" v programu Affinity, kde jsem ale musel všechny fotky ručně poskládat na sebe - je to 10 různých expozic od 1/2000s po 1s na ohnisko 420mm, clonu f/4, ISO 200, foťák Olympus OM-1. Trvalo mi to asi týden, kdy jsem tomu každý večer věnoval cca 2 hodiny, než jsem se dobral k tomuto výsledku. Vlastně jsem si vysnil tři fotky - tuto HDR a pak dvě "postupky", jednu s vývojem fotosféry (chromosféry) a druhou s vývojem korony. To mi k mému překvapení netrvalo tak dlouho. Poskládat vrstvy jednotlivých snímků do postupky není tak těžké a brzy jsem i přišel na to, jak vymaskovat části, které nemají být vidět. Takže, ač jsem nečekal, že se mi to podaří tak brzy, tyto tři vysněné fotky jsou na světě: